Král je mrtev, nechť žije Klaun!

Jsem blázen do vzdělávání. Miluji učení. Bez nadsázky. A ještě více miluji originální tvořivé a hluboce se dotýkající způsoby rozvoje lidského potenciálu. Často hovořím o inovacích, tvořivosti a s tím spojeném překonávání komfortní zóny přes jejíž pomyslnou hranu jemně, ale jistě pošťuchuji své studenty. Však víte:-) Hlásám též ideje o integritě a o tom, že je potřeba žít to, co je pro nás důležité a naplňovat svá slova v činech. Takže došla řada taky na mě.

Mám osvědčené cestičky a způsoby jak sám sebe vyšťouchnout ze zóny pohodlí. Nicméně, stačí pár let a zóna opravdového učení se dá docela dobře obydlet a začínáme nenápadně stagnovat. Vtip je v tom, že mimo komfortní zónu se nám nikdy nechce. Pokud to je totiž opravdu za naší hranou, tak při tom zažíváme nejistotu, selhání, poměrně velký výdej energie a vůbec, je to docela nepříjemné. No jo, ale když to člověk učí? Co se dá dělat. Takže jsem „musel“ zase s batůžkem do světa.

A jelikož miluji improvizaci, tvořivost, hravost, práci se slovem, bytí v přítomnosti a umění, tak jsem se rozhodl, že si splním 12 let spící sen. Vyrazil jsem trénovat divadelní improvizaci a umění zranitelnosti s mistrem klaunem Vivianem Gladwellem, který se svému řemeslu věnuje více než 45 let. Cílem kurzu, který se jmenoval „Courage to be“ bylo být bez masek (jen s tou nejmenší – klaunským nosem), odkrývat a objímat svoje chyby a zranitelnost. Tušil jsem, že to bude jiné než techniky improvizace, které znám, ale netušil jsem jak moc. Myslel jsem si, že na pódiu a v improvizaci jsem jako ryba ve vodě. A většinou jsem. Strávil jsem více než 7 let tréninkem Dialogického jednání prof. Ivana Vyskočila, které je jedinečným tréninkem psychosomatické kondice k veřejnému vystupování, mám za sebou několik tisíc hodin učení a přednášení. Vystupování na veřejnosti a improvizace mě fakt baví. Tak jsem se těšil jak si to v Anglii užiji a něco málo se naučím. A ejhle. Auvajs. Vše bylo jinak. Hodně jinak.

Na úvod kurzu jsem se dozvěděl, že nebude žádná teorie, žádné vodítka a tipy jak na to. Že sice existují pravidla, ale ty se mohou porušovat a jako koruna paradoxní „cíl“ a to že, když se nám to nebude dařit, tak to je právě ono. Cože? Zen na ruby. Bezcílnost s cílem neuspět. Nerozumím. No, tak to je ono! Gratuluji k prvnímu kroku. Trapnost, zranitelnost, selhání, nedokonalost. Jen víc a houšť.

A tak jsme si hráli s jednou improvizační strukturou za druhou. Nikdy dost dlouho, abychom se v tom zabydleli. Šups do vody, plavej a uvidíme, co z toho bude. Opravdový trénink do morku kostí, respektive do neprozkoumaných hlubin srdce. Byli jsme vedeni k tomu používat svoji představivost nově a jinak, nořit se do detailů „prkotin“ jako děti, ale na rozdíl od dětí, které jsou ještě svobodné, narážet při tom do svých mentálních a emočních limitů, vnímat svoji zranitelnost, být s ní, ale ne někde v koutku, v lese či na meditačním polštáři, ale hezky nám ukaž, co to tam máš!

Nevím jestli se mi to dařilo. Respektive vím. Když budu optimista, tak z poloviny jsem si to užíval a z poloviny jsem cítil frustraci jak mi to nejde. Klopýtal jsem přes své ustálené vzorce jednání ve veřejném prostoru: že to musí proudit, že to musí jít rychle, že mám dokonale vybrat každou zatáčku v dialogu…mýtus improvizačních dílen, že ten kdo pohotověji a rychleji reaguje je král. Již dlouho vím, že to tak není, ale tady bylo zřejmé, že ta pohotovost a šarm je jen druhá liga. Král je mrtev, nechť žije klaun! První liga improvizace je úplně jiná dimenze, ne 3D a ustálené vzorce jednání, ale 5D a úplně nové způsoby i cíle. Ne maskovat svoji dokonalost, být borec a porazit druhé, ale odmaskovat svoje slabiny, otevřít své srdce a být v jinakosti. Laťka byla hodně vysoko. Klopýtali jsme všichni – expertka na výuku Shakespeara z Chicaga, herečka z Londýna, bývalý stand by komik bůh ví odkuď, … a snad nejvíce, alespoň v mých očích, Radim, mistr vědomého slova. Ha ha:-)

Co jsem se za pět dnů intenzivní práce naučil? No, upřímně. Moc nevím. Žádná teorie, žádné jasné vodítka, zjednodušující tipy, rýsující se dovednosti. A když jsem se v závěru pětidenního workshopu zeptal jak mám nalezené poznání dále aplikovat a rozvíjet v praxi, tak mi bylo řečeno, že červená je červená a s úředníky na letišti si moc zahrávat nemám.

Něco se však přeci jen uvnitř změnilo. Již při zpáteční cestě na letišti v Londýně jsem pozoroval jak hodně je otevřená moje percepce, s úžasem dítěte jsem si všímal lidí kolem a spontánně navazoval kontakt. Při cestě v taxíku z letiště Václava Havla na Florenc jsem zaplatil takovou pálku, že když mi řidič nabídl, abych si vzal vodu, tak jsem s falešným nezájmem prohlásil, že vodu nepotřebuji. Velice rychle jsem však rozpoznal výživnou příležitost jak pokračovat v tréninku a zeptal se: „A za tu vodu budu muset ještě platit?“. Řidič: „Třeba mi dáte tip“. Radim: „Jako, že Vám někoho doporučím?“ Řidič: „Spropitné.“ Radim: „To mi dáte spropitné?“. Řidič: „Ha, ha, … tak jo, tu vodu máte ode mě jako dárek:-)“.

Co jsem se tedy naučil? Myslím, že moje kondice k bytí v nejistotě, trapnosti, zranitelnosti a tedy opravdové lidskosti byla navýšena. Uviděl jsem svoje automatizmy při jednání ve veřejném prostoru a deset tisíc možností jak to dělat jinak. Opět jsem si uvědomil, že v komunikaci je méně více. Ulevilo se mi, že fakt nemusím být dokonalý a že je to velmi osvěžující. Jak se to vše propíše do mého života a co z toho zapojím do podzimních kurzů? To se ještě uvidí. Třeba se budeme smát více než obvykle:-)