7 kroků umění zranitelnosti

Srdce mnohých zkamení a vrhne stín na kdysi krásný vztah. Jeli naším cílem harmonické proudění v mezilidských vztazích, tak není možné budovat kolem sebe nedobytné hradby. V brnění se milovat nedá. Většina z nás se ovšem bojí žít s otevřeným srdcem: ukázat svoje slabiny, přiznat chybu. Dokonce i prostá omluva bývá někdy těžká. Hrajeme poker face, bráníme svoji pozici. Tím se paradoxně vzdáváme svojí osobní síly a léčivého potenciálu pro naše vztahy.

Vědomě komunikovat svoji zranitelnost, tak aby to neohrožovalo druhé a vedlo k oboustranné důvěře a sdílení je vrcholným uměním zdravých lidských vztahů. Tak jako u každého vrcholného umění je to chůze po hraně. Nikdy není dopředu zaručeno, že to dobře dopadne. Každá situace je jiná a tak neexistuje jeden jediný správný recept jak na to. Často musíme improvizovat, hledat cestu. Přesto a také proto si dnes dovolím s vámi sdílet 7 kroků, které mi pomáhají „vyčistit“ nedorozumění a léčit zranění ve vztazích s blízkými lidmi. Můj „recept“ osciluje kolem tohoto postupu:

1. ODSTUP A NADHLED: Neřešit věci s příliš horkou hlavou. Vytvořit si odstup, utišit emoce, pobýt si sám se sebou v meditaci či na procházce s cílem „vyvětrat hlavu“ a získat nadhled, vidět jasně co se stalo, proč mě to bolí, co to spustilo a jak jsem k tomu sám přispěl. Zásadní v tomto kroku je přijmout plnou zodpovědnost za svoje emoce. Tím se vymaňujeme z role oběti a stavíme se do role tvůrce, tedy také toho, kdo může situaci znovu převzít do svých „emočních rukou“.

2. ZÁMĚR: Pokud díky získanému odstupu a nadhledu uvidíme, že je potřeba situaci komunikovat, tak je dobré stanovit si záměr pro dané setkání. Co chceme, aby se komunikací stalo? Jak chceme, aby komunikace probíhala? V této přípravné etapě může být dobré vizualizovat si různé komunikační scénáře a jejich možný účinek, představit si jak se bude druhý člověk při tom či onom postupu asi cítit (kognitivní empatie).

3. ODPOUTÁNÍ: Zklidnili jsme své emoce, vidíme situaci jasněji. Víme proč a jak do situace vstoupit (záměr). Nyní je potřeba sebrat odvahu a jít za tím druhým. Zahodit zbytečnosti jako jsou například úvahy o tom, kdo má pravdu, kdo za to může a kdo by se tedy měl omluvit. V této fázi se můžeme setkat s rezistencí ega. Právě tady vstupujeme do zóny zranitelnosti, odpoutáváme se od strachu z nejistoty a ze zatvrzelostí vlastní „pravdy“. To samo o sobě může být velikou výzvou a také vnitřní odměnou.

4. PRVNÍ KROK: Jeli vhodná chvíle můžeme vstoupit do společného prostoru – opatrně, s pokorou a s respektem k druhému. Bývává dobré zeptat se druhého, zdali je pro něj/pro ni nyní dobrá chvíle. Pokud chceme začít hovořit, tak se vyplatí nepospíchat a přesně volit svá slova. Pokud jsme zranění, tak je dost možná zraněný také druhý. Nechceme si sypat sůl do rány, ale ránu pofoukat. Umění zranitelnosti je o navázání spojení s tím, co se odehrává v našem nitru a o schopnosti to věrohodně a dovedně artikulovat. Pravda a nebo spíše to, co si myslíme, že pravdou dané situace je, se dá vyjádřit různými způsoby. V konečném důsledku právě zvolený způsob vyjadřování rozhoduje o tom, zdali je náš pohled pro druhého stravitelný či nikoliv.

5. VYJÁDŘENÍ LÍTOSTI ČI VLASTNÍHO ZRANĚNÍ: Komunikační postup a nástroje se v této fázi můžou značně lišit. Někdy shledáme, že můžeme začít upřímným oceněním druhého. Někdy máme kapacitu se partnera zeptat jak se cítí a následně naslouchat. Někdy potřebujeme rovnou rozkrýt své zranění a to, co nás mrzí, že se stalo. Vždycky je však zásadní použít jazyk, který je popisný s minimem tvrzení a soudů (prostý popis) a pokud hovoříme o svých emocích tak přijímat zodpovědnost za to jak se cítíme, což můžeme udělat prostřednictvím Já, výroku. Kouzelná slova „děkuji, promiň, je mi líto a nebo mrzí mě“ bývají kouzelná, když jsou upřímná a propojena s opravdovým obsahem v našem nitru.

6. NASLOUCHÁNÍ A PŘIJETÍ: I když se sami odkrýváme a investujeme tím do důvěrnosti daného vztahu, tak to neznamená, že se jedná o jednosměrnou dálnici. Nikdy, opravdu nikdy, není vyjádření zranitelnosti jednostranným aktem. Tím, že se otevíráme, iniciujeme otevření něčeho v druhém člověku. Nikdy nevíme přesně co to bude. A tak je potřeba být bdělý a tomu, co má druhý na srdci věnovat dostatečnou pozornost. Všímat si neverbální komunikace druhého, naslouchat a přijímat jeho zpětnou vazbu (empatické jednání). V každém případě je potřeba druhému naslouchat takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že jej slyšíme, tj. bez argumentace a vyvracení jeho náhledů. Pěstujeme kapacitu naslouchat bez souzení (prosté rozpoznání), prostě vnímat a přijímat (hluboké naslouchání)

7. OBJETÍ A OCENĚNÍ – Pokud jsme odkryli svá zranění, vzájemně si naslouchali, tak jsme byli opravdu spolu. Jahůdkou na dortu hluboké vnitřní práce a komunikace pak může být v případě intimního vztahu společné objetí v rytmu tlukotu našich srdcí a v případě přátelství pak projevení vděčnosti upřímným oceněním. Ocenění odměňuje nás i druhé za odvážné jednání a kotví hlouběji danou zkušenost do paměti přítomných.

Projev zranitelnosti je aktem důvěry v partnera, ve svoje komunikační dovednosti, v život a v to, že to bude dobré. V tomto procesu opouštíme své obranné pozice, jsme ochotní se opravdu učit, přiznat svoje pochybení, obejmout své zraněním. Díky tomu se dozvídáme nové věci o svém partnerovi či příteli, překonáváme limity svého ega a zásadním způsobem prohlubujeme pocit společného MY. S touto rostoucí důvěrností může přijít nový pocit zodpovědnosti a potřeba integrovat získané poznání do svého života, rozvíjet empatii a soucit k druhým, měnit své vzorce jednání, neopakovat již své „přešlapy“. V tomto hlubokém a odvážném procesu učení není podstatná dokonalost, ale směřování. Jít krůček po krůčku tím „správným“ směrem. Někdy to zvládneme sami, někdy nám pomůže dobrý přítel a někdy se vyplatí vyhledat odbornou pomoc. Umění zranitelnosti a dovedné komunikační našlapování budeme trénovat také na kurzu Vědomá komunikace.