Život je hra

Když měl syn Jirka dva roky, tak jsme vyrazili na naše první putování. Byl to dvoudenní výlet s přespáním pod stanem v přírodě. Byli jsme z toho tak nadšeni, že jsem se rozhodl založit tradici. Od té doby jsme se spolu podívali do Bílých Karpat, přešli hřeben Rychlebských hor, kochali se krásou Malých Karpat a úpěli do svahů Velké Fatry. Tentokráte mě na hranu komfortní zóny postrčil Jirka: „Tati, půjdeme na vlakové nádraží a kam pojede vlak, tam pojedeme, jo?“. Tuhle hozenou rukavici uchopím a ještě přihodím: „Tak jo! A pojedeme prvním vlakem, který bude v tu chvíli odjíždět.“

V lehkém rozechvění vstupujeme do haly hlavního nádraží v Brně. Na odjezdech bliká Uherské Hradiště. To už ale nestihneme. A pod tím? Budapest Nyugaty. Ajaj. Pomyslím si v první chvíli. Na hraně svého komfortu lehce mentálně couvám: „Jirko, do Budapešti se mi moc nechce“. Jirka to ale nevzdává: „Tati, nemusíme až tam. Můžeme vystoupit někde po cestě“. Háček je zaseknut, slovo bylo dáno. Kde po cestě do Budapešti, ale vystoupit? Otevírám naši vizi paní na pokladně, která s překvapivými jiskřičkami v očích vyhrkne: „Visegrád! Tam je to moc hezké. Je tam hrad, ke kterému se musíte přeplavit lodí přes Dunaj.“ To se mi líbí. Koupím dva lístky a utíkáme na nástupiště.

Vlak do Budapešti se rozjíždí a já se musím usmívat tomu, co se to děje, kde jsem a kam, že to jedu. Maďarsko mě nikdy moc nelákalo, ale teď to má ten správný šmrnc. Se synem, bez příprav, hups do srdce nejistoty. A čím se tam vlastně platí? Forinty, eura? Nemáme. A ještě něco je potřeba? Pas či průkaz identity. Mám občanku. Jirkův pas zůstal doma. No a co. Přece to nevzdáme jen kvůli formalitám. Dobrodružství začíná.

To, co jsme za čtyři dny zažili a jak to bylo výživné nedokážu plně vyjádřit slovy. A tak pro vás jen vymaluji pár poetických slovních obrazů. Snad se vás dotkne jejich krása a třeba vás inspirují k vašemu letnímu dobrodružství. Pořád je ještě čas vyrazit!

Lodí přes Dunaj. Hledání cesty na hřeben kopců nad řekou. Kde budeme spát? Po cestě nacházíme orlí péro (Jirka mi tvrdí, že je orlí…chce, aby bylo) a posed s výhledem do zalesněných kopců, který Jirka zastřešil plachtou ze stanu. Prý již takový bunkr stavěl s kamarádem Berťou. Západ slunce nad meandrem Dunaje, který v té oblasti tvoří křivku podobnou taoistické monádě. Té noci spíme nespíme. Ráno zjistíme, že se nacházíme v oblasti srdeční čakry Země, která zde silně působí.

Ranní koupání na písčité pláži „řeky života“, jak se Dunaji říká. Stavění hradu z písku. Hledání ubytování v Budapešti, kde jsme stejně nakonec skončili. Kouzelný hostel Shantee House, který rozhodně doporučuji pro jeho originální hřejivou atmosféru. Snění pod lapačem snů na zahradním pódiu a houpání v hamace.

Magický večerní Budapešť. Večeře s výhledem z hradu za královský příplatek. Parádní koncert dvou skvělých muzikantů na nábřeží Dunaje naopak zadarmo. Přitom se kocháme osvětlenou budovou parlamentu, nad kterou v reflektorech světel krouží hejno racků. Tančím a zpívám s muzikanty, Jirka sleduje lodě na řece.

Na snídani citrónový koláč a acai smoothie bowl s čerstvým ovocem a k tomu milé povídání s číšníkem, který nám jako bonus doporučí květinové zahrady súfijského mistra. Fontána s vodou tančící do melodie klasické hudby. Vedro, zmrzlina, lego.

Ještě jedna noc ve stanu nad Dunajem. Budíček za úsvitu – chrochtání divokých prasat. Všechno nejlepší k dnešním desátým narozeninám, Jirko!

A proč to vůbec píši? Protože přetékám radostí a chci se o to podělit. Protože nám všem přeji otevřenou mysl a srdce, které si dovolí být spontánní, riskovat a těšit se z bohatství života. Léto ještě neskončilo, skočte do toho naplno. Teď je ten příznivý čas!