Putování Irskem

Irsko mě nikdy nelákalo. Déšť, zima, krajina bez stromů. Co bych tam asi tak dělal? To byl celý můj život stereotypní náhled na tento kulturní a přírodní klenot Evropy. Jinak to ovšem viděla moje žena, která měla na střední škole sen o putování v Irsku. No a když jsem přemýšlel nad dárkem k desátému výročí naší svatby, tak mě napadlo, že Monice splním Irský sen. Tak začalo dvanáctidenní putování Irskem.

Klíčovou roli v tom, jak si Irsko prožijeme, hrálo rozhodnutí o tom jak budeme cestovat. Hodně se mi ulevilo, když jsem si dovolil pustit představu o tom, že půjčím campervan a budu se učit v Irsku jezdit po levé straně vozovky. Cestovali jsme vlakem, autobusem a pěšky jako poutníci. Do batohů jsme si zabalili vše nezbytné (stan, spacáky, kotlík a bombu na vaření) aneb jen dopředu dál a houšť, krok ni zpět. A tak jsme si krom malých kousavých mušek na okrajích dne mohli užívat východ a západ slunce na nádherných místech v přírodě, kam turisti většinou nedojdou a nebo je jen chvatně minou (v horách, na útesu moře, u řeky).

Mozaiku zážitků a barev (tolik odstínů zelené jsem nikdy neviděl) zpestřily noci v hotelích a hospodách, kde mě k slzám dojalo muzicírování místních umělců, ke kterým se zpěvem spontánně přidávají ostatní. Možná k tomu přispěl i ten Guinness a whisky. Ale atmosféra v Irských hospodách je fakt jedinečná. Obzvláště mi pak učarovalo městečko Killarney s výhledem na hory a krásnými jezery kolem, ostrovem Innisfallen Island, na kterém prý existovala nejstarší universita v Evropě (od 6 – 16 století zde žili Augustiánští mniši). No a ještě jednou Ty hospody:-) to jsem opravdu nečekal.

Čím více jsme se nořili do přítomnosti na cestě (batoh byl lehčí a trička propocenější), tím blíže jsme byli Irské zemi, vlastní duši a lidem. A tak jsme mohli v posvátných okamžicích ticha pozorovat srnku ožírající listí z větví stromu, vydru lovící v řece anebo lišku obratně prolézající houštím. Snad ještě více se mě dotkla pohostinnost lidí, kterou jsme na cestě zažili. Při stoupání do horského sedla na Dingle way jsem požádal místního domorodce o napuštění lahví s vodou. K vodám nám pan domácí donesl také tři nanuky, které v tu chvíli neuvěřitelně bodly. Mladý pár v autě, který nás veze na místo, kde bychom mohli přespat. Podání ruky s muzikantem, který rozezpíval celou hospodu. Excelentní servis při snídani v Earls court hotel, ve kterém jsme si hodinu naplňovali břišní zásobníky.

Irské putování s rodinou mi připomnělo mé mladické cesty po Slovensku, Rumunsku, Ukrajině, Gruzii a Kanadě a znovu oživilo význam a krásu nezajištěného cestování přírodou a kulturou neznámých krajů. Prosté putování je zásadní dědictví uložené v našem genomu, přibližuje nás nejen přírodě a lidem, ale také naší duši a hlubším vrstvám toho, co to znamená být člověkem. Proto si dovolím v závěru tohoto článku nabídnout pár tipů a principů jak na to, aby vám to chutnalo a přineslo osvěžující poznání vlastní duše i světa.

1) ZÁMĚR: vyberte si místo, kam chcete putovat, lehce se zamyslete nad tím, co a jak tam chcete prožít a pak to pusťte z hlavy. Putujte s lehkostí, bez připoutání se k cílům – nejde o to něco konkrétního vidět, ale vidět. Nejde o to někam dojít, ale jít a vnímat. Následovat intuici, umět se zastavit a pozorovat.

2) PARŤÁCI: s kým půjdete je klíčové. Jděte jen s někým, s kým vám je opravdu dobře, samozřejmě dobře. Opravdové putování je na hraně komfortní zóny a bude v některých chvílích náročné. Proto je výběr parťáka zásadní. Je to člověk, který je zvyklý přijímat zodpovědnost, reflektovat svoje stíny, umí se organizovat a zamakat, když je třeba? Je s ním sranda?

3) REKVIZITY: to, co nemáš, nepotřebuješ, tvrdil náš nejznámější polárník a dobrodruh Miloslav Nevrlý. Doporučuji přečíst si jeho kultovní knihu Karpatské hry, která mě kdysi mentálně připravila na 14 denní putování v Rumunsku a vůbec mi pomohla se zamilovat do drsného putování přírodou. Berte jen to nezbytně nutné, kvalitní vybavení, jednoduché jídlo. Mobil vypnout, hračky nebrat – i když třeba flétna v horách může udělat člověku radost. Odvahy přibalte spíše více.

4) KULISY: lidé, které na cestě potkáváme k dobrodružství patří, ale pro hlubší ponor do magie putování doporučuji odlehlé oblasti, kde jich moc nepotkáte. Hory jsou k tomu ideální. Méně známé hory jsou lepší. Například, pokud bych jel putovat na Slovensko, tak nepůjdu do Tater, ale spíše na Velkou Fatru. A kdybych jel dál, tak to nebude Švýcarsko, ale spíše Rumunsko anebo Gruzie. A nezapomeňte si věnovat dost času – čtyři dny je podle mě nezbytně nutné minimum, aby to stálo za to, týden je lepší, deset dnů ještě lépe (záleží jak daleko pojedete).

A tak, pokud v Tobě tepe vášeň a volání po dobrodružství lehce se připrav a naplno skoč. To, co můžeš objevit na cestě s minimálním jištěním, prostě doma v obýváku ani s cestovkou all inclusive nenajdeš. Čím více do toho dáš, tím více dostaneš. Otevřená mysl a srdce pro Tebe budou štítem a ochranou. Odvaha tě postrčí, intuice povede. Nejen prací jest člověk živ, duše potřebuje přírodu, plynutí a hru. Přeji Ti tedy hodně štěstí na Cestě a pokud využiješ tohoto pošťouchnutí, tak mi můžeš napsat jak to probíhalo a dopadlo. Good luck and enjoy!