Leader je umělec

A pokud není, tak to není leader.

Jedna z kvalit, kterou leader „má“, na rozdíl od čistokrevného manažera, je vize. Pozor! Vize není cíl ani plán. Leader vidí něco, co ještě není, ale mohlo by být. To něco je nadosobní povahy a ne z ega vymyšlený cíl. Leader vizualizuje možnosti lidského ducha, ale nejde jen o to, že by si prostě vymýšlel. Autentickou vizi nemůžete „odkoučovat“. A právě tady umělecké schopnosti poprvé vstupují do hry. Leader zří podstatu věcí, umí se napojit na To přesahující a odsud se nechává vést i vede. Vidí cestu ven z patálie či k potenciálně zralejším zítřkům.

U snění to však nekončí. Pokud leader nemá být jen snílek – což věřím nikdo z nás nechce – tak musí svoji vizi snášet nohama na zem, (z)těle-sňovat ji a k tomu též inspirovat druhé. Na tom stojí integrita leadera, kterou často označujeme jako charisma. Při tom je zásadní, aby energie leadera dobře proudila. To je možné jen tehdy, když je dostatečně autentický, pravdivý, prostě plně sám sebou. A to nejen o samotě v lese, ale v rámci sociálního kontextu, ve kterém leader tvoří. Už to je samo o sobě uměním, uměním emočně-sociálním.

Ze schopnosti napojit se na nadosobní ideály a osobní autenticitu vyvěrá tvořivý proces, jenž je svatým grálem leadershipu. Na rozdíl od managementu, kterému jde hlavně o efektivitu – rychleji, s menšími náklady a nejlépe bez chyby. Leadership naopak pěstuje dlouhodobou perspektivu, která mu umožňuje zkoumat, hrát si a objevovat. Podstatou leadershipu je vést přes práh (indoevropské slovo leith – práh zakládá anglické lead – vést). Přes práh starého známého k svěžímu novému.

Leader snáší vysoké ideály na nerovnou zem reality. Z ničeho vzniká něco, z čirých potenciálů chutné plody pro společnost. Slovy jednoho z předních světových expertů na kreativitu Sir Ken Robinsona: „Kreativita je aplikovaná představivost“. Ještě dál tím směrem se vydává hlubinný psycholog, vizionář a průkopník Bill Plotkin, který pojednává o zralém dospělém člověku jako o umělci vizionáři kulturní renesance. V tomto pojetí je leader, zralý dospělec a umělec jednou jedinou integrovanou bytostí.

Zásadním aspektem leadershipu je vliv a změna. A právě té dosahujeme společně s druhými lidmi. Proto si leader musí umět získat přízeň svých druhů, svého kmene. Opravdový leader je tedy také špičkový komunikátor, respektive čím je v komunikaci lepší, tím lépe. Já to nazývám uměním Vědomé komunikace. Leader komunikuje svoji vizi, své know-how, pěstuje vztahy a buduje společenství – rodinu – firmu – organizaci. Znovu tedy umění, tentokráte komunikační.

Výše naznačená triáda vize – tvorba – komunikace krouží kolem samotné podstaty leadershipu, kterou je změna a proměna… proměna procesů vztahování se, služeb, produktů, učení, organizace, atd. A jelikož v srdci leadershipu zaznívá proměna, tak nemůže být dán minulostí leadera jako je status quo, universitní tituly, pověst či jiné certifikace. Leadership je umění přítomnosti a k té je potřeba rozvíjet kondici.

Pozor! Uměním nutně nemusí být to, co se vystavuje v galeriích čí ve veřejných mediích – malba, zpěv, tanec, … tady to nekončí ani nezačíná. Podstata umění je podle mě o hledání oživujícího vztahu se sebou a se světem, je to tvořivý dialog skrze různé umělecké nástroje a média. Umění může být stejně dobře váš milostný vztah, zvelebení zahrady, výchova dětí, vedení organizace, způsob chůze, pečení chleba, pití čaje…Umění je snění, odvaha zkusit to jinak, hrát si, troufat si. Je to experiment, nejistota, otevřená mysl. A také otevřené srdce, proudění, radost, hřejivý dotek lidskosti. Být na příjmu pro život, tak jak k nám přichází. 

Umění zasahuje hloubky naší bytosti, o kterým se levohemisférové racionalitě ani nesní. „Umění a estetika vás mohou proměnit jako nic jiné“: píší v knize Mozek pod vlivem umění Susan Magsamen a Ivy Ross a pokračují: „mohou vám pomoci přejít z nemoci do zdraví, ze stresu do klidu, ze smutku do radosti a optimálně prospívat. Mohou vás přivést do změněných stavů a změnit samotnou fyziologii.“

Vysokou uměleckou cestou je udělat si ze své práce povolání a ze svého povolání umění. To je taky moje cesta. Proto o tom dneska píši. Baví mě vnášet umění do služby společnosti. Vlastně upřímně usiluji o to, aby celé mé učení bylo uměním a z umění se stalo mistrovství. S pokorou, soucitem a vděčností. Proto si na kurzech pro veřejnost i školeních pro organizace hrajeme s příběhy, poezií, metaforou, meditací, relaxací i sněním. Přitom zplnomocňuji své studenty, aby byli tvůrci, využívali své zdroje a obdarovávali ostatní. Tak rosteme spolu. Jak tedy umění rozpohybovat ve svém životě, v práci či v rodině? Z prožité zkušenosti sdílím a na zem s vámi v tomto článku mířím:

1. PŘÍTOMNOST – každé umění je uměním přítomnosti. Dosti nám o tom může říci zen, který se právě na pěstování kondice k přítomnosti zaměřuje. Královskou disciplínou k tomu jest meditace a třeba i s tím spojená poezie neboli tvořivé snění. Špetka vlastní poezie pro věrné čtenáře: Zen, tisíce žen, ale jen jedna květina. A tak se mi dobře usíná a tak se mi dobře žije.

2. HRÁT SI – umělec si hraje, zkoumá, experimentujte. Dovolte si tedy dělat věci jinak, třeba i malé věci, jako jít novou cestou do práce a nebo si broukat, když máte chuť…hrejte si s dětmi, to jsou mistři hry! Zvířata jsou také fajn.

3. NEVĚDĚT – nechat se být a nespěchat. To je dost náročné, já vím. Obzvláště ve společnosti, která tlačí na okamžité výsledky. K nedělání si budujeme kondici ústraním, půstem, poutí, meditací, bezcílnou hrou a prostým „zevlováním“. To management nerad slyší. Ale i to má své místo v umění leadershipu. Zralost potřebuje čas.

4. NASLOUCHAT – nechat se vést vnitřními impulzy těla, intuice, duše. Mentální vzorce jsou hlasité a často si nás vodí v dokola se opakujících smyčkách. Tento mechanismus je potřeba vidět jasně. Naslouchat. Naslouchat mechanickému starému, ale naslouchat také svěžímu novému. Obojí rozlišovat. Tělo není jenom chrám, tělo je i mudrc. Ono ví. Zkusme si jej sem tam poslechnout.

5. NÁSLEDOVAT – co se stane, když se odvážeme od známých břehů? Právě tam, kde spí draci, jsou často ukryty naše poklady. Poklad však nepatří jenom jednotlivci. Na tom, kdo se zve leaderem, je, aby poklad našel a nabídl jej svému lidu. Tvořivě, elegantně, krásně a účinně. To je ideál. To je umění života, umění par excellance!

*** praktická třešnička na dortu *** Julie Cameronová ve své dnes již kultovní knize Umělcova Cesta pojednává o psaní ranních stránek. Nekritické psaní v hodinu ranní nás totiž propojuje s hlubšími vrstvami naší psyché, kde bezbřehá kreativita spí a čeká až ji pustíme z řetězu. Doporučuji jak knihu, tak praxi. Již jen tato praxe má kapacitu změnit váš život. Tak do toho!

Posvátná svatba 

Leadership se snoubí s uměním. Umění napájí šťavnatými zdroji kreativní procesy leadershipu. Leadership zase propůjčuje umění smysl a staví jej nohama na zem. Ideál leadera by se podle mě dal poeticky verbalizovat jako: „Snílek s nohama na zemi a srdcem mezi lidmi“. A pokud nebudu troškař, jako že nejsem. Tak ještě připojím jeden citát: „Srdcem revoluce je revoluce lidského srdce“ (Nicolas Perlas). Nad tím se zkusme zamyslet, tam zkusme mířit.

Tož tak ke změně, proměně, umění a leadershipu. Praktická otázka na tělo pak může být: „jaký sval nyní posílit – mám hlouběji a troufaleji snít?“,  „Potřebuji rozšířit své srdce pro své blízké, ty které vedu?“, „Nebo dát pořádně nohy na zem?“. Každý z nás má rezervy a limity. Které jsou ty vaše?

Nádech – výdech — nechte to doznít a nespěchejte s odpovědí, ani další aktivitou. Alespoň na chvíli. Umění leadershipu chce správný čas, umět si počkat, vyladit se a pak … aneb jak praví bojový mistr Li Mu Bai v mém oblíbeném filmu Tygr a drak: „Pravé umění je nenucené“.