Balkánské dobro-družství

Nahoru a dolů a to nejen na horách. Emočně, mentálně, fyzicky. Stejně jako v životě. Jen ta sinusoida byla vyšší, častější a rychlejší. Prostě „plavba“ na volném moři. Objetí záchodové mísy v Budapešti, punkový vlak z Bělehradu, zoufalá záchrana koťátek v Baru, pes Rjieka, obdarování melounem v kouzelném klášteře Kom, útok smečky psů vedený čivavou, pocení a lopocení s batohem, čvachtání v křišťálové horské tůni, v moři i v písčité zátoce kouzelného Skadarského jezera, tuna nanuků, mnoho pstruhů, desítky koček a pár psů. Slzy štěstí i zoufalství, hluboká vděčnost i syrová nasranost. Naštěstí Ti druzi byli skvělí – moje žena Monika, syn Jiří, potulná zvířata a v nouzi pár dobrých lidí. Během neskutečně našlapaných a barevných čtrnácti dní jsem musel hodně praktikovat let go a také kontemplaci otázky, kterou jsem nedávno obdržel v Plum Village: „Co když je vše, co se děje, naprosto v pořádku?“. Pojďme to tedy vzít hezky popořádku. Stručně – neboj – jen pár řádků.

PUNKOVÁ CESTA VLAKEM

Začali jsme očistou. První noc v Budapešti objímám záchodovou mísu. Celou noc beze spánku. Ráno jsem úplně vyřízený. Máme se snad vrátit? Dobrodružství je jít s vírou dopředu. A tak se na ose Budapešť – Szeget – Subotica – Bělehrad vezeme vlakem dál. Druhou noc přečkáme v punkovém vlaku z Bělehradu do Baru (Černá Hora). Na přeplněném nástupišti v Bělehradu to vypadalo jako čekání na vlak do Bradavic pro dospělé. Společenství všeho druhu. Horko, dusno, smrad, cigaretový kouř. Postavičky jak z komiksu – malí, velcí, tlustí, staří, batolata, mafiáni, páni to je ale lidu! Mumlání rozličných jazyků jako v Babylonském mraveništi. Při vstupu do lehátkového kupé šok. Tmavý, stísněný prostor, očazený cigaretovým kouřem. Tady máme strávit noc? A kam dáme ty naše krosny? Nakonec to docela šlo až na ten dým z cigaret – ve vlaku hulil snad skoro každý – a pak ten pach moči z nedalekého záchodu. Aneb punkový vlak musí mít punkový záchod. Špinavá mísa bez prkýnka. S nadechnutím na uličce a zadržením dechu jsem to zvládl. Monika s Jirkou jen otevřeli dveře a dál se nedostali. Více to popisovat nebudu. Na druhou stranu ty ranní výhledy z okénka vlaku při přejezdu srbsko/černohorských hranic byly fenomenální. Ne nadarmo je trasa tohoto vlaku, která vede horami přes více než 250 tunelů, považovaná za jednu z nejkrásnějších v Evropě.

ČERNÝ TAXIKÁŘ

Čtyři dny u moře v černohorském městě Bar nás osvěžily. Docela příjemná nuda až na ty roztomilá koťátka v restauraci ve Starém Baru a pak toho „taxikáře“, který zastavil u zastávky na autobus, kde jsme právě čekali. Nohou pokopal padající nárazník auta a pak nás všechny tři i s krosnami narval na zadní sedačky auta. Přední sedačka spolujezdce totiž jaksi chyběla a okénko drželo jen do okna zaraženým šroubovákem. Myslel jsem si, že to je místní dobrák, který nás chce ušetřit úmorného poledního vedra. A tak jsem s vděčností svolil. Jenže tenhle v mojí hlavě dobrák byl spíše darebák, který si po 2 km svezení troufale říká o 10 euro. Tož to zase ne, kámo! Na to zapomeň. Do ruky jsem mu dal pět euro, co už – svezl nás a hurá na bus do Albánie.

KÝČOVITĚ KOUZELNÁ ALBÁNIE

Albánie nás objala srdečně. Bodrý majitel apartmánu ve Skhoderu nám při přivítání nabídl lekci albánštiny. A když se mě zeptal, co je nejlepší pro dobré učení a já mu sebevědomě vysvětlil, že přítomnost mysli, tak on opáčil, že otevřená mysl a to se prý dělá domácí rakií. Takové učení se na východě neodmítá a tak jak moc nepiji, tak jsem pil. Faleminderit.

Další den plavba lodí přes kouzelné jezero Komani, kterému se pro jeho zelenou vodu a strmé skalnaté břehy začalo říkat Thajsko Evropy. A pak albánské velehory Prokletije. Přechod z Valbony do Thetu je bez pochyb přírodní skvost a mnozí ho považují za nejkrásnější trek. Má to však své ale, které se ukázalo až na místě. Množství turistů pořádně otřáslo mým poutnickým egem. Zklamání z lidmi přeplněného treku odlehčily až kýčovitě nádherné výhledy do údolí, setkání s pár milými lidmi, koníkem, který nám hezky olízal nohy – asi pro tu potem prosolenou pokožku – a pak ten pes, který si přišel k nám na karimatku poležet při obědové přestávce. A tak si znovu připomenu otázku: „Co když vše, co se děje, je naprosto v pořádku?“.

Převýšení téměř 2000 metrů s 20 kg batohem dalo pořádně zabrat. Z posledních sil nacházíme místo na přespání – na kopci skrytá travnatá plošina obehnaná velkými kameny, které pro jeho magické výhledy nazývám albánské Macu Picchu. Další den sotva chodíme, a proto se celý den válíme u nedaleké horské řeky a našeho soukromého blue eye jezírka s krystalicky čistou a stejně tak ledovou vodou.

ZOUFALÁ ZÁCHRANA KOŤÁTEK

Z Albánie se vracíme zpět do Baru s velkým B. Toužíme se pokochat krásami nedalekého Skadarského jezera, které je jako z jiného světa. Minimálně světa mimo Evropu. Tak nějak si představuji Amazonii. Už vstupuji do haly vlakového nádraží v Baru, když tu za mnou běží Jirka a volá: “Tati, tati, pojď se na něco podívat“. Před nádražní halou, pod stromem u popelnice, v igelitovém pytlíku, leží v sobě zamotaných pět snad jednodenních koťátek. Místo našeho vlaku se tak rozjíždí záchranná akce. Existuje tady nějaký útulek? Co s koťátky, kam je dovézt? Jak je zachránit? Obvolali jsme snad všechny možné o zvířata se starající stanice v Baru i přilehlých městech. Nic. Na policii se nedokážeme dovolat bo kdo neumí černohorsky, tak ten má smůlu. Kolem jede „naštěstí“ policie, tak snad konečně. Skočím do vozovky, zběsile stopuji. Auto zastaví. Vysvětluji, že tam za stromem – 10m – umírají koťátka. Policisté si to poslechnou a pak s jakousi nebetyčnou arogancí prohlásí, že oni jsou policie a o zvířata se přeci nestarají. Zabouchnou mi dveře auta před nosem a jedou pryč. Zdviženým prostředníkem mávám na rozloučenou. Marně hledám pomoc v nedalekých budovách. Jdu na autobusové nádraží, do restaurací, zastavuji kolemjdoucí. Lidé chodí lhostejně kolem. Koťátka umírají. Co můžeme dělat? Je neděle – útulky jsou zavřené, zítra a pozítří státní svátek.

Monika rozjíždí facebookovou kampaň a já jdu do centra města pro injekční stříkačku, rukavice a mléko. Téměř všechny obchody jsou zavřené, ale nakonec najdu jednu otevřenou lékárnu, kde mi prodají injekční stříkačku a pošlou mě koupit mléko na benzínku (nic lepšího v lékárně nemají). Po cestě se stavím ještě na záchrannou službu, kde mi také vysvětlí, že zvířata oni nezachraňují. Se zoufalstvím a slzami v očích hledám tu benzínku a kladu si přitom existenční otázky: „Jsou zvířata fakt méněcenné než člověk?“, „Jak je možné, že je kolem tolik lhostejnosti?“. Takový koktejl emocí jsem dlouho nezažil, jestli vůbec kdy – frustrace, zoufalství, smutek, zlost, soucit…Nakonec se vrátím s tím mlékem, které se Moni pokouší dostat do koťátek. Dvě z nich už ani neotevřou tlamičku – umírají nám pod rukama. Ostatní skomírají. Nevíme co dál a nakonec se asi po pěti hodinové bitvě o život koťátek loučíme modlitbou a se slzami v očích je necháváme temnému osudu (dalšího dne jsme se dozvěděli, že koťátka nakonec přeci jen někdo z ulice vzal, alespoň ty tři živé, tak třeba naše akce nebyla úplně marná).

OBDAROVÁNI SKADARSKÝM JEZEREM

Nový den, obdarování Skadarským jezerem. Putujeme po kouzelných skalnatých březích, vesničkami s pár lidmi i pusto prázdnými bez lidí. Zátoky pokryté lekníny, bílé skály zelenými stromy, zpěv cizokrajných ptáků, obklopeni nedalekými velehorami. V jednom místě se k nám připojí pes – dělíme se o kapsičku pro kočky, napájíme ho vodou, pohlazením, úsměvem a on se vztyčeným ocasem s námi putuje přes několik vsí a drží se nás jako klíště. Už to vypadá na adopci, když tu tu není. Děkujeme, Rjieko!

Magický západ slunce na sněhobílé skále přes utichající jezero, mezi horami. Dusno ve stanu. Ráno téměř bez vody. Naštěstí stopneme pána, který nás sveze do nedaleké vesnice a ještě nás obdaruje svojí vodou. Koupání v písčité zátoce, krásně čistá a teplá voda, kačeny, pstruh, nanuk. Lebedění, čirá radost. Dále putujeme rozlehlou nivou jezera do kláštera Kom. Žádní lidé, jen krávy ve stínu pod stromy a hejna bílých ptáků. Krajina voní mátou a ještě čímsi, co nedokážeme pojmenovat.

Před klášterem mineme džíp s usměvavým řidičem a když vystoupáme do kláštera, tak nás tam již u vchodu vítá usměvavá čecho-ruska s tím, že jí prý volal vážený mnich kláštera, že už jdeme. Uvede nás do k jezeru otevřené místnosti, kam turisté nechodí, a tam už je na stole nakrájený meloun, o kterém poslední tři dny sníme!? S takovou radostí ho sníme, že se cítíme jako v nebi. A ten výhled z kláštera přes jezero! Nejkrásnější flat screen tv, co jsem kdy měl.

Později ten den jsem musel ještě čelit útoku smečky psů, který byl srandovně strašidelný. Jako z nějaké komedie. Ale trošku mě to přeci vystrašilo. Buldok, vlčák, čivava. Po cestě jsme nemohli projít dál a tak jsem navrhl ženě, že nás prosekám holí (vzpomněl jsem si na mladické výpravy do Rumunska, kde jsem si to párkrát s divokými psy rozdal). Rytířská nabídka byla odmítnuta. Proto jsme se museli vrátit po cestě kousek zpět a požádat domorodce o provezení nebezpečným úsekem autem. Ráno dalšího dne ještě kajak s Jirkou, čvachtání v bazénu jednoho čecha a tradá domů.

Extrakt poznání na závěr: čím více do toho dáš, tím více dostaneš aneb doma v obývacím pokoji ani na pláží v pěti hvězdičkovém hotelu život nepoznáš. Všude dobře doma nejlíp. Nic není samozřejmé. Buďme rádi za to, kde žijeme. Zvířata jsou taky lidé. Otevřeme své srdce. Cestování za turistickými cíli nemá žádný smysl…pokud ho neprodchne láskyplné jednání. Druzi se kterými se vydáváme na cestu jsou fakt podstatní. Těžké sbližuje, když je dobré srdce na místě. Děkuji, děkuji, děkuji.